Je mi smutno...

Z každého nového slovíčka, které Sárinka řekne nebo použije, máme ohromnou radost a těšíme se z toho, že se Sárinka malými krůčky pohybuje vpřed. Nic ale není zadarmo. Každé její slovíčko jakoby bylo v poslední době vykoupeno stupňujícími se záchvaty vzteku. Každá  nová dovednost rovná se vztek. Je to asi týden, co pozoruji tyto výbuchy. Bez jakéhokoliv  vnějšího podnětu (při jízdě autem, při hraní, na procházce) začne Sárinka hlasitě zpívat výňatek z písničky "Červený šátečku" : zpívá, nebo-li spíš ječí: "Já nevím proč, já nevím proč"... Nevím, jestli vůbec chápe význam těchto slov. Zatím mluví velmi málo, ale zpívání jí docela jde. Tuto pasáž ječí stále dokola a přitom vzteky kope v autě do předního sedadla, nebo do nábytku, nebo se mlátí do hlavy. Je přitom hrozně vzteklá,ale zároveň velmi nešťastná. Snažím se ji uklidnit, odpoutat pozornost, ale v dané chvíli to prostě nejde. Netrvá to dlouho a uklidní se, chová se potom jakoby nic, je opět spokojená. Nahání mi to hrůzu! Dříve se také vztekala, křičela a lehala na zem, ale tohle je jiné. Dřív k tomu měla důvod - něco jí upadlo, nešlo panence obléct oblečení, nechtěla jsem jí dát bonbóny atd. Tyto nové stavy mi příjdou jako bezdůvodné. Nemůžu vědět, zda jí něco nebolí, netrápí. Příjdou tak rychle a zase poměrně rychle zmizí. Navíc v tom jejím vzteku nesnese přítomnost brášky a ten to nějak nechápe, je zmatený, proč musí pryč a nemůže být s námi.  Je mi z toho všeho zase smutno. Zkusím v pondělí zavolat na neurologii, ale asi opět nic nevyřešíme. Vyškrtli si nás, protože nemáme "pravé" záchvaty a tudíž se u nás nic nezjistí. Na dětské psychiatrii nám dr.dala Risperdal (to Sárinka neměla ještě žádné větší projevy), ale zatím jsem ho nepoužila. Po přečtení příbalového letáku jsem nějak nemohla.